Zaklínač je v našich končinách velice očekávaná hra. Proto jsme se rozhodli ji podrobit vskutku rozsáhlé analýze, na které se podíleli dva autoři. David Sillmen se ve své stati věnuje příběhu, atmosféře, questům a soubojovému systému. Michal Maliarov potom hodnotí vývojový strom, ovládání, grafiku a dabing. Oba autoři však vyřkli svůj verdikt nad hrou jakožto celkem. Dílčí hodnocení byla zprůměrována v jedno výsledné.

(David Sillmen): Přiznám se, že jsem v kvality herního Zaklínače až donedávna nevěřil. Přeci jen: vývojářské peripetie a počáteční rošáda studií důvěryhodnosti nepřidala, navíc polské CD Projekt Red Studio, jež se titulu nakonec ochotně chopilo, nemělo s žádným vlastním projektem dosud zkušenosti. Zkrátka jsem počítal s tím, že se prostě něco pokazí, jak už to tak u ambiciózních her z východu bývá (samozřejmě znám i ony notorické výjimky). Jenže zhruba před půl rokem jsem hru poprvé viděl v chodu a byl překvapen profesionalitou a jedinečnou atmosférou, jež z ní vyzařovala. Od té doby jsem patřil mezi Zaklínačovy příznivce a nepřipouštěl si jakýkoliv debakl. Recenze ukáže, který z mých dvou pohledů byl blíže pravdě.

Trailer

U aktuálních titulů již nebývá zvykem, že by intro hráče usadilo hluboko do křesla a doslova pohltilo. Úvodnímu filmečku Zaklínače se to daří – jednoduchá premisa, kdy má hrdina zbavit jakousi princeznu kletby se brzy zvrhne v monumentální bitku se Strigou, jednou z bestií univerza, které ke spokojenosti fantasy milovníků vytvořil Andrzej Sapkowski. A soudě podle intra, snažili se tvůrci zachovat ducha předlohy do posledního detailu. Jestliže disponujete bujnou fantazií a někdy jste si představovali království Temerie, možná budete překvapeni tím, jak moc ryzí atmosféru se intrem daří navodit.

A nejenom intrem – herní Zaklínač je originálu v celkovém vyznění naprosto poplatný, byť tvůrci často sáhli po vlastnoručně vytvořeném obsahu. Máme tu jeden z nejspecifičtějších fantasy světů posledních let – temný, špinavý, drsný, sprostý a bezskrupulózní. Takový je i život našeho Zaklínače, Geralta z Rivie. Bez přímé návaznosti na intro se probouzí v hlubokých hvozdech, odkud ho těsně před posledním vydechnutím zachraňují jeho kamarádi ze zaklínačského spolku. Ten sídlí v pevnosti Kaer Morhen, ale o své někdejší slávě si může nechat jenom zdát. Přestože existují zkazky o tom, že kdesi v říši přebývají další zaklínači, v počátcích učiníte zkušenost jen s několika málo z nich. A i ta se brzy musí rozplynout, sotva se stačíte, byť se zoufalou amnézií, zotavit, už na pevnost útočí bandité, což by nebylo v neutěšených časech pár let po válce ničím výjimečným, jen kdyby zlořádi nebyli pod vedením jakéhosi Magistra a na první pohled mocného mága. Sice pobijete řadové nohsledy, ale tito dva arcipadouši uniknou i s cennými zaklínačskými lektvary. Je jasné, že pšenka zaklínačům, již jsou mnohými obyvateli chápáni jako zlotřilí mutanti, pokvete ještě méně než dříve, zároveň však nebozí vesničané potřebují jejich pomoc značnou měrou. Ideální podklad pro hlavní dějovou linii s desítkami nabalených vedlejších questů.

Znalost hlavního díla mistra Sapkowského není ke hraní Zaklínače nutná, ale určitě se hodí a poslouží k četným konotacím a průnikům, což vždycky potěší, ač je to ve výsledku vcelku bezvýznamné. Ani znalost předlohy ale nemění nic na tom, že hra místy klade až příliš otazníků, jež odškrtává na náš vkus pozdě nebo vůbec. Není jasné, co se Geraltovi stalo, než byl přivezen do pevnosti. Kdo je žena, která se k němu tak moc má. Odkud zná Zaklínač její jméno? Či kde se z globálního pohledu nacházíte? Pokud si občas nebudete v podobných otázkách zrovna jisti v kramflecích, nevěšte hlavu, řada z nich se v průběhu hry skutečně vyřeší a mnohdy dokonce efektním mozaikovým způsobem. On příběh si vůbec zaslouží vyzdvižení. Říše Temerin, v níž se budete povětšinou pohybovat, se ocitá zase jednou na pokraji občanské války mezi lidmi a ostatními rasami, v čele s trpaslíky a elfy. Na své pouti za odplacením úvodního příkoří se Geralt pohybuje mezi oběma stranami barikády, tu se přikloní k jedné, tu zase k druhé. A kdo to ovlivní? No přece hráč!

Velkou předností hry jsou zásadní rozhodnutí, které před vás hra stále znovu klade. Například volba mezi válečnými frakcemi. Nejlepší na tom je, že důsledky vašich akcí a rozhodnutí se často ukáží třeba až o několik hodin později, kdy už nemáte možnost je zvrátit, pouze musíte sníst to, co jste si nadrobili. Věru působivé. Tak například potkáte skupinu elfech rebelů, kteří převáží zbraně. Je na vás, zda jim to dovolíte, nebo zatrhnete. Teprve časem se dozvíte, že zbraně měly být použity na útok proti jednomu z vašich velkých protivníků. Zda se tak stalo, nebo ne, na to odpovídejte jen své prozřetelnosti.

Nezřídka se dostanete do opravdu dramatických konfrontací. Autoři vám klidně dají do ruky možnost rozhodnout o osudu celé vesnice apod. Rozhovory a vůbec vztahy s postavami jsou nesmírně zajímavé a důležité. Málokdy narazíte na někoho, kdo nemá takříkajíc kostlivce ve skříni. Spousta lidí v něčem jede, což pro vás může někdy představovat výhodu, jindy to přinese ty nejdramatičtější možné důsledky. Třeba když někoho obviníte bez pořádných důkazů, tak máte problém – takový člověk/elf/trpaslík se s vámi už nebude více bavit, a pokud jste u něj měli rozdělaný nějaký ten questík, tím hůře, už ho nesplníte. Takové chování má tedy drsné konsekvence, přeci jen se ale drží v hranicích, které neumožní devastaci herního toku. Všechny nutné hlavní úkoly tak zůstávají řešitelné, mnohdy dokonce několika způsoby.

Bohužel ne vše se v příběhové a úkolové problematice podařilo na jedničku. Na pohled jsou v Zaklínači kvanta postav, brzy ale zjistíte, že diskutovat lze jen se zlomkem z nich, ostatní vykřikují jen generické fráze. V dialozích navíc občas dochází k logickým problémům – někdy jsou postavy až nesmyslně nevyzpytatelné a zběsile mění nálady. V některých questech potom není zcela jasné, co se po vás aktuálně chce. Stává se to především tehdy, kdy hledáte důkaz o vině či nevině té které osoby.

Bojový systém patřil od začátku vývoje k aspektům, kterými se tvůrci oháněli nejvíce. Já tvrdím, že působí svěže, nikoliv však revolučně, což ale ani nikdo nežádá. Vlastně jde především o klikání, to však musí být prováděno v určeném rytmu. Nakliknete tedy protivníka, přičemž se kurzor změní na symbol indikující, že již nemáte nic mačkat. Geralt provede útok a v té chvíli začne kurzor svítit. To je moment, kdy musíte levé myšítko stisknout znovu, abyste navázali kombo. Takhle to pokračuje, dokud nepadne poslední nepřítel. Jakmile zareagujete jindy než máte, útok se přeruší a Zaklínač vypadne z rytmu.

Do toho je ale třeba volit aktuální taktiku. Popravdě vyzbrojování si tu příliš neužijete. Ačkoliv lze nabírat nové a nové zbraně, jako například sekery a různé nože, po většinu času zůstanete u svých dvou mečů. Železný se hodí na lidi, stříbrný potom na monstra. Nejen mezi nimi ale musíte přepínat. Ještě tu jsou totiž styly. Pomalým se přizpůsobujete silným, ale těžkopádným jedincům, rychlý se zase hodí na svižné protivníky. Posledním je skupinový styl, kdy Geralt svými komby poškozuje více kontrahentů v okolí, popřípadě lépe uhýbá. To můžete ale dělat i sami. I zde jsou ale určité problémy. Hrdina někdy v nepřehledných situacích nereagoval. O něco více bychom čekali od kouzlení, které tu sice je zastoupeno, uplatní se ale především na určených místech, kde je zapotřebí například odstranit překážku použitím jednoho z pěti znamení apod. V boji je lepší se spoléhat na chladné zbraně.

Nezbývá mi než hodnotit Zaklínače jako povedenou hru. Získal si mě především vynikající atmosférou středověkého světa říznutého jedinečnou mytologií Sapkowského, která byla navíc smysluplně nastavena autorskými zásahy. Questy jsou do prostředí velmi dobře zapracovány a rovněž boj není vůbec špatný, ačkoliv bychom v tomto ohledu po velkolepých slibech čekali přeci jen více – nakonec jde stále o klikání. Navíc možná bude zklamán ten, kdo se těšil na volné prozkoumávání Sapkowského světa. Ano, hra je velice dlouhá - se vším všudy se herní doba klidně může vyšplhat k padesáti hodinám, na druhou stranu je stále třeba se držet na vytyčených cestách, seběhnout z ní lze jen v minimu případů, což působí nepřirozeně, stejně jako skutečnost že hrdinný Geralt nezdolá ani malé překážky. Škoda také docela dlouhé řady chyb, jež mi hraní místy maličko znepříjemňovaly. Patch je sice již na světě, ale jeho více jak sto megabytů dává tušit, že se hra na pulty obchodů rozhodně nedostala v ideálním stavu, navíc některé chyby stále zůstávají nevychytány. Přes všechny výtky ale převažují pozitivní pocity. Jako hra není Zaklínač přelomem, coby zpracování jedinečného literárního díla ale přesvědčuje o svých kvalitách, a to je třeba ocenit.